Jak je již v popisku, můj partner je vietnamec. Smíšených párů vidím velmi málo. A pokud někoho z Vás zajímá, jací jsou, jak se chovají, jaké je to v rodině, v čem jsou odlišní oproti čechům, atd, u mě na blogu se to dozvíte. Toto je můj první článek. Budu se tu věnovat Vietnamu a dalším věcem, které mě zajímají nebo se kterými mám zkušenosti. Nikdy jsem v zásade proti Vietnamcům nic neměla. Stalo se mi, když mi bylo 13 let a bydleli jsme v nejmenovaném městě, že na mě pokřikovali vietnamsky, ale to nebylo jen na mě. No, nebylo to moc sociálně vyspělé město :D Mám ještě jednu zkušenost. A ta je nepříjemná. Moje babička má souseda Vietnamce a jednoho dne se k babičce něco stěhovalo, už si přesně nepamatuji, co to bylo a strejda u něho zaťukal, zda by mu půjčil nářadí, protože babička takové věci doma nemá. Tak mu ho půjčil, dokonce nás pozval k sobě domů. Využil chvilky, kdy jsme byli sami, ukazoval mi fotky rodiny a po chvilce se mě pokusil zatáhnout do kuchyně. Zmizela jsem, jak rychle to šlo a už jsem ho od té doby neviděla. V té době jsem začala cítit odpor. Ale postupem věku jsem pochopila, že nezáleží na té rase, ale na povaze toho člověka. Nejsou takoví všichni, tak jako češi. Od té doby jsem se s nikým problémovým nesetkala. Přijde mi vtipné, že si češi myslí, že Vietnamci jsou gangsteři, co pěstují trávu nebo jedou v drogách :D Já jsem se třeba s nikým takovým nesetkala a to jsem už díky příteli poznala dost Vietnamců. Najdou se určitě tací, ale to i mezi námi Čechama. :)
Abych se vyjádřila k těm vztahům. Je to jako u nás. Můžete narazit na hodného vietnamce, ale můžete narazit i na zlého. Vše je o povaze a výchově v dané rodině. Poznala jsem i vietnamce, kteří se neumějí chovat ani mezi svými, kteří mají sklon ke gamblerství nebo alkoholu, neváží si manželek, apod. Zárověň jsem poznala i staré páry, kteří se dodnes drží za ruce a objímají se, zajímají se o svou rodinu a pečují o ni. Co se týče mě, češi mě přestali tak nějak přitahovat okolo 19. roku. Když jsem viděla co mám já doma a co mají mé kamarádky nebo co vidím při své práci a okolo sebe, jsem neskutečně šťastný člověk.
Konkrétně můj partner je moc hodný člověk. Pracovitý. Máme spolu 2 dcerky. Nedělá mu problém odvážet starší dcerku do školky. Jako otec je starostlivý, ale s výchovou byl trošku problém. Zná to jinak, tak je to pochopitelné. Jelikož je tu ale od svých tří let, tak je dost ,,počeštělý". Vždy se spolu ohledně výchovy domluvíme, a když se nepochopíme, tak si to vysvětlíme. To bylo samozřejmě spíš ze začátku, když to byla novinka, teď už je to mnohem lepší :) Ke mě se chová moc hezky. Vietnamci jsou dost rodinně založení. Když jsem čekala druhé dítě, přál si kluka. Narodila se nám holčička, to na jeho lásce nic nemění, moc ji miluje, ale říkaval mi, že by chtěl ještě kluka. U nich je kluk v rodině moc důležitý a i když on už je takový napůl Čech, tak zrovna tohle je pro něj zřejmě důležité. Teď spolu podnikáme a nějak se shodujeme na tom, že to třetí asi už nedopadne, ani jeden se na to necítíme a to jsme dost mladí. Ale s naším způsobem života a dvěmi dětmi bychom si v brzké době další dítě nemohli dovolit, a pak už bychom chtěli mít spíše klid, až nám holky povyrostou. Dost jsem se divila, že to sám takhle cítí a trochu se mi popravdě i ulevilo :D Stále se milujeme, čím dál tím víc. Jak poznávám jeho rodinu, jejich svátky, tradice, učím se jejich jazyk, a on naopak slaví s námi Vánoce, Silvestr, navštěvujeme spolu mou rodinu, tak to náš vztah krásně prohlubuje. Jsme si hlavně sami pro sebe jako rodina a máme pohodu a klid. :) Jsme štastní. Takový přístup, jaký má partner ke mě, jsem ještě nikdy nezažila. Nevěra a podobné věci jsou pro něj naprosté tabu, na rodině si dost zakládá a proto nemá rád věci, které by ji mohli rozvrátit. A ví, že nejsem taková, co by si nechala všechno líbit. :) Kvůli nám by se rozkrájel, hlavně abychom byli do budoucna štastni. V některých věcech je trošku přísnější a musela jsem se jemu a jeho zvykům trošku přizpůsobit. To samé udělal on. Kompromisy ve vztahu jsou velice důležité, ať jste s kým jste. Doma mluvíme Česky, protože partner chce, aby holky uměly hlavně Česky a aby se jim to nemotalo. Vietnamsky na mě mluví jen, když mě učí. A když to zaslechne starší dcera, ráda se taky učí. Ta už to vnímá jako jiný jazyk a je to pro ni koníček. Prarodiče na ně mluví zase zejména vietnamsky, takže dokážou rozumět. Tráví u nich dost času. Jsme sousedi a rádi nám je pohlídají. Starší dcera se nemůže dočkat, až poletíme do Vietnamu. Těší se, až pozná jinou komunitu, jiné zvyky a jinou přírodu a celkový chod všeho. Je spíš po mě. Sice má tmavší pleť (ale stále je bledá) a tmavší vlasy než mladší, ale rysy a povahu má spíš po mě. A mladší je zase spíš po tátovi. Co se stravy týče, chutná jim od každé kuchyně téměř vše. Mají spíš vybrané potraviny, které jim nechutnají. Také se občas s partnerem názorově střetneme, dřív jsme se dokázali pohádat, ze začátku našeho vztahu. Nazývám to doba poznávání, oťukávání. Teď už řešíme vše v klidu. Neumím si už život představit jinak a už vůbec ne bez něj. Stále si skvěle rozumíme a já žádný rasový rozdíl nevnímám. Kulturní rozdíl vidím nejvíce ve svátcích (např. jiné datum Nového roku), ve způsobech svateb, apod.
Když se mě někdo zeptá, proč jsem s Vietnamcem a co na nich vidím, tak jim ráda s ironií odpovím, že budu radši s Vietnamcem, který to má v hlavě srovnaný, je pracovitý, chytrý, obětavý, miluje mě i dcery, zajímá se o nás a tráví čas převážně jen s námi, než Čecha s pivním soudkem, s kamarády věčně někde na pivu, který se cpe věčně vepřovými výpečky a podobnými věcmi. Celkově s lidmi jako je můj partner je o dost méně starostí a krušných dní. Tak v klidu jsem snad nikdy nebyla. Nevím, zda má smysl tu vypisovat reakce lidí. Jsou tací, kteří nám to přejí, pak tací kteří nás probodávají pohledem. To samé i ze strany vietnamců. Ti, co žijí ve Vietnamu a znají mě jen z fotek nebo přes videohovory, pro ně jsem krásná a vůbec takové věci neřeší, ale vietnamci v Česku to berou jinak. Pro ně jsou češi líní a většina má prostě názor nebo alespoň představu, že si jejich dítě jednou vezme někoho z Vietnamu. Myslím si, že hloupý člověk rád odsuzuje, ale normální lidi pochopí, že pro to nějaký svůj důvod mám. Rodina partnera tady v Čechách měla zpočátku námitky, a teď spolu nemáme problém. Mají mě rádi. Měla s tím problém i moje rodina. Narážky tipu on je vietnamec, ty jsi divná, apod. Ale všechno jsme to zmákli :)
Například partnerovo rodiče jsou úplně jiní, než je on. Co se týče chování, povahy, domácnosti. A ve spoustě dalších věcech. Na druhou stranu zkuste si představit, že byste byli poznamenaní válkou. Asi by vás to taky změnilo. To je věc konkrtétně partnerovo rodičů. Znám Vietnamce, kteří ve stejném věku jsou zase úplně jiní. I když se budu opakovat, řeknu to znova. Každý z nich je svým způsobem jiný, tak jako my. Spojují je jejich tradice, zvyky, historie, apod. To ale neznamená, že jsou všichnu do jednoho stejní. :)
Většina vietnamců na své děti dost naléhá, co se týče studia, aby měli lepší život.
Co je pro mě výhoda, že jsem se díky jejich jídlům naučila zdravěji jíst. A to se těším, až ochutnám jejich kuchyň přímo ve Vietnamu. Tento rok tam poprvé letíme. Jsem natěšená, až poznám jeho rodinu a zároveň se trochu i bojím jejich reakce, a i toho, že nemluvím moc dobře vietnamsky a v jejich jazyce je dost snadné slovo zaměnit za nějakou blbost, např.nadávku. Vietnamsky jsem zatím mluvila jen s ním a jeho sestrou a to mi říkal, že když tu jsou odmalička, tak mají přízvuk. Jinak jsem už měla možnost být na narozeninové nebo svatební oslavě, na různých sešlostech, kam jsem se vždycky bála, hlavně ze začátku a nakonec to bylo vždy fajn. Další téma je svatba. To jsme spolu ještě neřešili. Já se k tomu ještě stavím dost skepticky, ale musím se přiznat, že přemýšlím nad tím, jaký by to byl krásný zážitek. Partner říkal, že by si mě chtěl vzít, ale nijak hodně to se mnou nikdy nerozebíral, takže jsme v partnerství s dětmi a žijeme spolu. Což u Vietnamců třeba není zvykem, aby byli děti dřív, než svatba.
To je pro dnešek vše, budu se Vám snažit co nejdříve napsat nový článek.
2024 ©